Už od sedmdesátých let dvacátého století se konzervativci bouří proti ideologii progresivismu. Během studené války byli součástí pravicových vlád a vypadalo to, že vítězí, ovšem humanitní inteligence na ně už tehdy pohlížela jako na odpudivý relikt minulosti. Brilantní filosof a publicista Roger Scruton byl za své názory začátkem devadesátých let dokonce vyštván z univerzity. Nepochodil ani u britské konzervativní strany a marně se ji snažil svými myšlenkami „nakazit“, což nepřekvapuje, neboť konzervativci podezírají politickou filosofii z doktrinářství. S paradoxem vyplývajícím ze snahy formulovat neideologické konzervativní myšlení se potýkal celý život.

Scrutonovo kacířství je inspirativní. Dekonstruovat levicovou věrouku je pro pravicové myslitele hračka, ale Scruton dokázal postoupit dál – měl totiž úžasný talent začít po každé demolici znovu stavět. Věděl nejen, co je nutné odmítnout, ale také co je třeba uchovat a s láskou rozvíjet.

Eseje v tomto výboru se zabývají naléhavými současnými tématy: ochranou přírody, estetikou urbanismu, významem národního státu, otázkou smrti a eutanazie, poblouzněním z virtuální reality, stejně jako obranou Západu před islámem. Na rozdíl od prací empiriků autor nepopírá hluboké potřeby člověka, jež zahrnují touhu po přesahu lidského života, což je jako když na špatně osvětleném schodišti narazíme na okénko do jiného, jasnějšího světa, do něhož sice patříme, ale nemůžeme tam vstoupit.

Předmluvu napsal Douglas Murray.